Názor – co to je, a jak to vzniká

Dovolím si hned na úvod začít citátem:

Chvilkovým zamyšlením názor nevzniká.

Běžně se při konverzaci s jinými lidmi setkáme s otázkou typu „Jaký máš na to názor?“ nebo „Co si o tom myslíš?“. Už nás ale málokdy zajímá, jestli odpověď té osoby skutečně názorem je. Pokud se ptáme někoho, koho známe, tak máme na jeho názor určitý pohled. Z různých důvodů si názorů toho člověka vážíme či nikoli.

Co ale skutečně názor je? Zkusím nastínit své stanovisko na to, co je to názor. Proč píšu stanovisko? Názor se vždy týká nějakého tématu. Toto téma pro nás může být více i méně známé, mohli jsme se jím zabývat celý život, a nebo o něm nikdy předtím neslyšet. Tedy kvalita našeho „názoru“ závisí na tom, jak obeznámeni jsme s tématem, ke kterému se váže.

Vezměme to od začátku. Nejprve se nás téma vůbec netýká. Následně se o něm nějakým způsobem dozvíme – např. o něm začne mluvit náš známý. Dejme tomu, že se nás během hovoru zeptá na onu záludnout otázku, kterou jsem uvedl v úvodu: „Jaký máš na to názor?“. Jaká by měla být naše správná odpoveď? Správná odpověď je nemám. Je to tak. Právě jsme se dozvěděli o tématu, o kterém jsme nikdy předtím neslyšeli. Ve skutečnosti na něj názor tedy mít nemůžeme. V realitě to vypadá tak, že buď odpovíme „nevím“, a nebo v tom horším případě provedeme rychlé zamyšlení, vyhodnotíme pár povrchních argumentů a něco řekneme.

Dá se to ale nazvat názorem? Z mého pohledu nedá. Proto jsem zavedl alespoň jednoduchou stupnici, která na situaci bere alespoň určitý ohled. Následující obrázek znázorňuje, jak dochází k vývoji našeho „názoru“.

 

Začínáme tedy tím, že o tématu nic nevíme. Jakmile se o něm dozvíme, můžeme (pokud máme tu potřebu) dojít k nějakému stanovisku. Když se dále tématem zaobíráme, pohlížíme se na něj kriticky, z různých úhlů pohledu, diskutujeme ho s dalšími lidmi a zjišťujeme si o něm nové informace, tak se můžeme dobrat k tomu, čemu se obecně říká názor. Když se pak tématu věnujeme i nadále, stále intenzivně a stále hledáme nové informace a nové úhly pohledu, pak se z toho stane naše přesvědčení. Tedy něco, co je skoro neoddělitelnou součástí nás a o čem jsme tak přesvědčeni, že nás o opaku jen tak někdo nepřesvědčí. Rád bych podotkl, že dostat se na úroveň přesvědčení by mělo trvat nejméně několik let, které tomu tématu intenzivně věnujeme.

Na základě toho, jak daleko jsme na této pomyslné stupnici, bychom měli přistupovat i k propagaci tohoto „názoru“. Velký problém je, že většinu stanovisek jsme ochotní hájit jako kdyby se jednalo o naše přesvědčení. Na to bychom si měli dávat pozor. Stanovisko bychom sami propagovat neměli. Pokud nás někdo sám o něj požádá, musíme danou osobu upozornit, že to je pouze stanovisko. Není třeba mu vysvětlovat tuto stupnici, jen zmínit, že o tom moc nevíte, a že to co říkáte tedy nemá moc dobrou vypovídající hodnotu.

Na závěr by bylo dobré ještě zmínit, že tu taky existuje víra. Víra je něco, čemu věříme obvykle více než přesvědčení, jsme si tím velice jistí, a přitom k tomu nepotřebujeme žádné důkazy. Na tom není nic špatného. Víra je věc, které pomáhá miliardám lidí po celém světě každý den překonávat různé problémy. Opět ale pamatujme na to, že pokud nás o to někdo nepožádá, sami bychom mu neměli svoji víru vnucovat. Pokud bych víru znovu přidal na onu pomyslnou stupnici, byla by bokem na úrovni všech tří bodů. K víře totiž můžeme přeskočit vždy, ať se nacházíme ve stanovisku, názoru nebo přesvědčení, a ani k tomu nepotřebujeme žádné nové informace. Můžeme ten krok udělat hned.

Nyní už je potřeba říct pouze jedno. Toto je moje aktuální stanovisko. Je to téma, nad kterým jsem více přemýšlel, ale určitě si to zatím nezaslouží označení „názor“.