Úvod

Tenhle článek je o síle zodpovědnosti a odpovědnosti. Někdy se ty slova zaměňují a v jejich přesném významu v různých kontextech sám nemám jasno. A proto radši mluvím o obou. Ale je to spíš odpovědnost než zodpovědnost o co tu jde. Zkusím se rozdílu těchto slov věnovat v některém z dalších článků, pro tento článek to ale není tak podstatné. Když se řekne (z)odpovědnost, často nám naskočí nepříjemná asociace jako například „tlak“, „stres“ nebo „tíha“. A ano, je spousty typů zodpovědnosti, u kterých to tak bude. Ale není (z)odpovědnost jako (z)odpovědnost. Co kdybych vám řekl, že jsou druhy (z)odpovědnosti, které sice mohou na začátku vyvolávat obavy, ale když je přijmete, tak ve vás budou nakonec vyvolávat asociace úplně jiné, například „naděje“, „síla“, „víra“ nebo „moc“. V tomto článku bych se rád zaměřil na dva druhy (z)odpovědnosti, které vám některé z těchto pocitů mohou přinést.

Typy (z)odpovědnosti

Nejprve si pojďme trochu rozlišit jaké typy (z)odpovědností existují. Neznám žádné rozdělení do konkrétních kategorií a ani si je zde nechci vymýšlet, ale určitě dokážeme na základě nějakých příkladů z života popsat, že není (z)odpovědnost jako (z)odpovědnost. Pár jich zmíním, ale ne proto, abych zavedl nějakou zbytečnou kategorizaci, ale abychom viděli, že existují různé typy (z)odpovědností, a že bychom se je měli pokoušet rozlišovat, a podle toho si i vybírat, jak se k nim zachováme. Pokud je totiž budeme všechny házet do jednoho pytle, tak to dopadne tak, že se jim budeme všem vyhýbat, protože jich budeme mít v životě nad hlavu. Jsou ale (z)odpovědnosti, které nám toho mnohem více dají než vezmou, a to jsou ty, o kterých tu chci hlavně psát.

Běžná (z)odpovědnost

Typicky máme (z)odpovědnost v práci za to, že danou práci dobře odvedeme, že to, co jsme udělali nebo vytvořili k něčemu bude sloužit, a splní to nějaká očekávání. Dále máme třeba (z)odpovědnost za svoje děti. Že jim dáme do života vše co potřebují, že je naučíme rozlišovat dobré a špatné, a tak dále. To jsou takové ty běžné druhy (z)odpovědností. Spousta z nás má těchto (z)odpovědností v životě tolik, že se pak snaží vyhnout všem ostatním, kterým to jde. To ale může být v některých případech velká škoda.

Přenesená (z)odpovědnost

Hodně nebezpečný typ, na který musím upozornit je, jak já ho nazývám, přenesená (z)odpovědnost. Je to (z)odpovědnost někoho jiného, kdo se ji snaží přenést na vás. A občas to dokážou podat tak přesvědčivě, že si ani neuvědomujeme, že to není naše (z)odpovědnost. Upřímně, děláme to úplně všichni a skoro bych řekl, že někteří z nás na denní bázi. Velmi častý příklad snahy o přenesení (z)odpovědnosti je, když někdo tvrdí, že něco udělal kvůli nám. Třeba věta „Kvůli tobě jsem to upustil“. Pokud jste do toho člověka nevrazili a on se vás pouze leknul, je to jeho problém, že to upustil. Nebo „Kvůli tobě jsem se pořádně nevyspal, protože jsem se o tebe bál“. Pokud jste řekli, že přijdete pozdě, bylo to rozhodnutí toho druhého, že na vás bude čekat a stresovat se kde jste a jestli už přijdete. Dalším výborným příkladem „přenesené (z)odpovědnosti“ je věta: „Připomeň mi to“. Pokud musíte někomu něco připomenout, pak je to sice činnost, kterou má vykonat někdo jiný, ale (z)odpovědnost zůstává na vás. Tohle jsou pouze drobnosti na pochopení, co tím myslím. Jsou lidi, kteří se na vás budou snažit přenést mnohem více (z)odpovědnosti než zde uvádím. Dejme si ještě jeden příklad. Nikdo nemá právo po vás vyžadovat aby jste se změnili. Ani vaši rodiče, ani váš partner/partnerka, nikdo. Pokud se jim něco nelíbí, je jejich zodpovědnost si to porovnat v hlavě. Ale svádět to na toho druhého a požadovat po něm změnu je vždy jednodušší.

Ta „dobrá“ (z)odpovědnost

Třetím typem, který zmíním je ta (z)odpovědnost, která když si ji osvojíme, nám nakonec přinese mnohem více než nám vezme. A každá (z)odpovědnost nás trochu zatíží. I ta „dobrá“. To asi přirozeně všichni cítíme, a proto se ji i často automaticky vyhýbáme. Moje žena pracovala v marketingové agentuře. Tam se dělal průzkum o zodpovědnosti. Zjišťovalo se, jaké zaměstnání si lidé vyberou. To, kde je větší mzda a větší (z)odpovědnost, nebo to, kde je menší mzda a menší (z)odpovědnost. Drtivá většina si vybrala radši nižší mzdu s nižší (z)odpovědností. Pojďme se nyní podívat na dva druhy (z)odpovědnosti, kterým bych doporučoval se nevyhýbat.

Svobodná vůle: (Z)odpovědnost za svůj život

Začněme rovnou tím nejsilnějším kalibrem. Je to (z)odpovědnost za svůj život. Je pravdou, že se nám v životě přihodilo a ještě přihodí spousty věcí, na které nemáme skoro žádný vliv. To ale přeci neznamená, že nemáme svůj život ve svých rukou. Minimálně se vždy můžeme rozhodnout jak budeme reagovat na věci, které se nám v životě dějí. Ve skutečnosti máme ale mnohem větší moc nad vlastními životy než si přiznáváme. Dobrovolně se vzdáváme svobodné vůle, protože to tak je jednodušší. Je jednodušší si stěžovat na život, na nepřízeň osudu, i na ostatní lidi okolo nás, a svádět na ně vinu za naše nezdary. Autor knihy 7 návyků skutečně efektivních lidí, Stephen Covey, mluví v této knize o dvou rozdílných typech lidí: proaktivní a reaktivní. Reaktivní jsou ti, kteří rádi používají slova typu „kdybych“. Jsou to lidi, kteří vždy nejprve hledají, na koho by hodili vinu. Lidi, kteří si na vše dokáží akorát tak stěžovat. Proaktivní lidé, jsou naopak ti, kteří se pokouší věci změnit. Než aby se snažili vymyslet výmluvu proč to nejde, jdou a zkusí s tím něco udělat. Jsou to lidi, kteří se rozhodli chopit své svobodné vůle. A i v té nejtěžší a nejhorší situaci jaká nás může potkat zbývá vždy prostor alespoň na kousíček svobodné vůle a proaktivity. Proaktivní lidé si nestěžují, protože vědí, že s tím mohou něco dělat. Líbil se mi příměr ke svobodné vůli, který zazněl v jednom z podcastů Brain we Are. Kluci tam mluvili o tom, že náš život je jako loď. Loď je unášená větrem a vlnami, ale to neznamená, že ji nemůže řídit a usměrňovat. A najdou se inspirativní příklady lidí, kteří se dokonce rozhodli, že svou loď povedou přímo proti větru a proti těm vlnám. Tak silnou vůli měli. Tak moc svobodně se rozhodli konat. A ano, zdá se to být děsivé. Najednou by si měl člověk přiznat, že za všechny své problémy a věci, se kterými je ve svém životě nespokojený, si může sám. Pokud tohle ale dokážete, zvýšíte svoji svobodnou vůli na nový level. A svobodná vůle přináší možnosti. Když máte dostatečnou svobodnou vůli, tak máte mnohem větší šanci, že budete v životě šťastní. Protože víte, že je to na vás, a začnete podnikat kroky k tomu, aby to tak bylo.

Kdyby vás ke svobodné vůli zajímalo více, můžete si přečíst následující článek: AKTUÁLNĚ: Svobodná vůle (7/22).

Zdravotní stav: (Z)odpovědnost za svoje zdraví

Druhou velmi „dobrou“ (z)odpovědností je (z)odpovědnost za svoje zdraví. Pokud si osvojíte svobodné jednání, pak bude pro vás tohle už možná samozřejmostí. Ale nemusí to tak být. Problém se zdravím v západním světě je, že nám doktoři, nemocnice, a všichni ostatní účastníci zdravotního systému tvrdí, že většina věcí okolo zdraví je náhoda nebo genetika. Už by asi málokdo dnes rozporoval, že kouření není škodlivé, nebo, že když budete jíst každý den pouze McDonalds, tak že nebudete úplně v pohodě. To jsou ale pouze ty naprosto zřejmé a velmi podložené věci. Jakmile se objeví bolesti neznámého původu, chronická onemocnění, civilizační choroby, autoimunitní onemocnění a tak dále, západní medicína to velmi ráda svede na náhodu a genetiku. A proč? Protože to není zatím ještě dostatečně prozkoumané? Protože si arogantně myslíme, že víme vše? Není tomu ještě tak dávno, kdy jsme jako „moderní“ civilizace ani nevěděli, že když si doktoři nebudou mít ruce a budou se hrabat v otevřených ranách, že tím způsobí infekci a pacienta zabijí. A přesto se budeme tvářit, že víme vše? Přibývá velké množství důkazů o tom, jak si v našem civilizovaném světě ničíme zdraví. My ale tyto důkazy nechceme slyšet a vidět. Museli bychom si totiž přiznat, že naše nemoci můžou být z části naší vinou. Víte ale, co mají společného lidé, kteří se vyléčili i přesto, že zdravotnictví jim nepomohlo? Lidé, kteří se vyléčili i přesto, že jim bylo řečeno, že mají neléčitelnou chorobu? Lidé, kteří přežili smrtící nemoci o mnoho déle, než jim doktoři predikovali? Není to zdravá strava ani omezení stresu. To udělali jen někteří z nich. Všichni ale udělali jednu důležitou věc. Přiznali si, že mají vliv na svoje zdraví a vzali ho do vlastních rukou. Přestali čekat až je medicína a prášky uzdraví a šli uzdravení naproti. Ať už to bylo zdravou stravou, cvičením, prací na své psychice či čímkoliv jiným, všichni uvěřili, že mohou své zdraví alespoň z části ovlivnit, a začali podle toho jednat.

Závěr

Co říci závěrem? Není (z)odpovědnost jako (z)odpovědnost. Pokud máte pocit, že máte (z)odpovědnosti moc, zbavte se té, která není vaše. Očekávání a nároky ostatních hoďte za hlavu, abyste měli sílu a kapacity přebrat (z)odpovědnost za ty opravdu důležité věci. Za svoje zdraví a za celý svůj život i jeho kvalitu.